28 Bře Můj příběh s endometriózou

Uvědomění toho, že mám endometriózu, přišlo po probuzení z narkózy v nemocnici.

Paní doktorka (a současně moje nová gynekoložka) za mnou přišla po mém plném probuzení a sesumírovala mi, co se na sále dělo. Kromě toho, že odstranila NEendometriální cystu na vaječníku, včetně skoro poloviny toho vaječníku, který cysta narušila, a kvůli které jsem na operační stůl vlastně šla, mi sdělila, že skoro 3 hodiny odstraňovala endometriální srůsty v dutině břišní. Měla jsem srůsty i na vaječnících, které byly přichycené k děloze.

Pravda, kterou jsem tušila od doby, co jsem se o endo dočetla poprvé, ale nechtěla jsem jí věřit a sama sebe strašit, ani si nic dávat do hlavy. Pokládám to za jednu z nejhorších věcí, kterou si můžete udělat, když nic nevíte jistě.

Hlavní starosti, které s endo přišly (respektive s řešením doktorů, kteří to považují za fakt číslo jedna a dva), byly ty, že s největší pravděpodobností nemůžu mít přirozeně děti a že se endometrióza nedá léčit. Z lékařského hlediska se neví, proč ji některé ženy mají a co je příčinou.

Po té zprávě se mi nezhroutil svět, ale moje pocity z traumatu, že nemůžu mít děti se vrátily. Obecně, když vám někdo řekne, že něco pravděpodobně nemůžete, vždycky se to na vás podepíše. Přemýšlíte o tom. A ze začátku ve velkém.

Kdo mě ale už v nemocnici podpořil, byla sestřička, která prohlásila, že ženy s endo jsou vlastně bojovnice a že toho mají využít. To mi dalo jistou odvahu a minimálně mě napadlo, že sama sobě a ani ve svém okolí už nebudu předstírat, že je všechno v pořádku. 

Po operaci jsem začala na doporučení brát supresy. “Léky” podobné antikoncepci, které tělu brání mít cyklus a hlavně menstruaci, která byla pro mě “nebezpečná”. Po operaci jsem potřebovala vše dohojit a obecně mi byla suprese doporučována kvůli tomu, aby se endo nerozšiřovala. Přijala jsem to, bála jsem se a jiné východisko mi nebylo řečeno. Kromě toho, abych co nejdřív myslela na děti, protože v těhotenství a při kojení se endo neprojevuje a může se zlepšit.

Brzy potom, co jsme doma probírali otěhotnění, jsem se rozhodla, že ani umělé oplodnění pro mě není cesta. Přijala jsem svou myšlenku, že pokud něco nemá být, smířím se s tím. S partnerem jsme znaly několik příběhů umělého oplodnění a cesta růžovou zahradou to vážně není, jak z fyzické stránky ženy, tak z psychické stránky obou partnerů.

Po pár měsících přišla paní doktorka s výsledkem běžné cytologie (poprvé mi byl doporučen placený test, protože jsou lepší) a řekla mi, že jsem ve stadiu před operací. Na děložním čípku se mi rozbujely buňky, které předchází rakovinotvorným, takže operaci mi doporučovala okamžitě. Další skvělá zpráva, když se ještě vzpamatováváte z předchozí operace.

Šla jsem tedy na další zákrok, tentokrát ambulantní. Zase jsem byla doma přes 4 týdny, špatně se mi to hojilo a nemohla jsem do práce.

Po tomhle druhém zákroku už přišla změna myšlení a říkala jsem si, že takhle ne. Začala jsem se zajímat více o endo, o své reprodukční zdraví obecně, pak o alternativní cesty a ty jsem zkoušela. Tradiční čínskou (akupunkutura, bylinky), změnu stravy, až jsem skončila u českých bylinek. Především jsem začala přemýšlet o svém životním stylu, co bylo pro mě důležité a přehodnocovala jsem. Postupně jsem zjistila, že žít v klidu a nestresovat se je to nejlepší na začátek. Změnila jsem pozici v zaměstnání. Začala jsem cvičit doma jógu, cviky podle paní Mojžíšové na podporu pánevního dna, meditovat, vizualizovat a přetvářet svou představu o svém lůnu. Psychosomaticky jsem podporovala léčení. A pomáhalo mi to.

Co se týče TČM, ta mi pomohla okrajově. Jsem ráda za tu zkušenost, za paní, ke které jsem docházela, za akupunkturu i bylinky, které jsem brala, ale změnu jsem po půl roce vysazení suprese vlastně necítila.

Navíc se mi bolesti začaly zhoršovat v době, kdy jsem se vystrašila doměnkou, že mám endo zpět a na střevu, kvůli objevující se krvi ve stolici při měsíčkách.

Podstoupila jsem dalších několik vyčerpávajících vyšetření kvůli možnému zásahu střeva, který se taky potvrdil. Společně s endo přímo v endometriu (v děložní stěně). Nastalo mi zase temnější období, ale nevzdávala jsem se. Zkoušela jsem to dál sama, bez suprese. Každopádně nově jsem měla i otupující bolesti střev a průjem při měsíčkách.

Obrat přišel po dalším půl roce, kdy mi specialista na endo potvrdil, že nález je stále stejný, hlavně na střevu, a že mi vzhledem ke zhoršujícím bolestem doporučuje operaci. Vzala jsem si čas na přemýšlení a začala opět brát supresy (dohromady po roce vynechání).

Hledala jsem dál a narazila jsem na Gabrielu Tuatti, okolo které jsem delší dobu stejně okrajově kroužila. Něco mě přinutilo do toho jít a navštívila jsem její seminář v Praze. Z něj jsem byla naprosto nadšená, vzbudilo to ve mě naději a přišlo experimentování s českými bylinkami a psaní si s holkama ze semináře.

Stravu a pohyb jsem už cítila, že mám nastavenou správně, takže jsem vyloženě experimentovala s bylinkami, tinkturami, čaji. Ikdyž jsem stále brala supresy.

Ten rok nastal taky můj spirituální vývoj, začala jsem svět vnímat jinak, přepla jsem myšlení víc na sebe, přírodu, zpomalení, vděčnost, vlastní ženskou energii, na myšlenky, co tu vlastně dělám a děláme dohromady. Začala jsem vidět ve vesmíru něco víc, než povinnosti, práci, daně, předražený nemovitosti a ekonomiku nahovno. Stala jsem se lehčí a uvolnila jsem se do pocitu, že dokážu mít, co si přeju. Žilo se mi krásně, změnila jsem práci. Dokonce dvakrát. Potkala jsem skvělý lidi ve stejném nastavení.

Přišel reset i v partnerském vztahu. Přišla sebeláska a zdravější sebevědomí. Přišla chuť cestovat o samotě.

No a pak přišel den, kdy mi bylo tak krásně v mé ženskosti, že jsem se rozhodla přestat brát supresy a zjistit, jak je na tom moje tělo. Dneska je to skoro 9 měsíců bez suprese, nálezy tam jsou, ale jsem bez otupujících bolestí a obtíží, které mi výrazně omezovaly život.

To už jsem přešla do současnosti.

Když se podívám zpět, jsem za endo jako průvodce ráda. Vím, že mě vždycky upozorní, když jdu proti sobě, nebo si odpírám věci, které jsou pro mě v základu důležité. Kompas správnýho směru mého ženského života je v lůnu. A ve střevech jako druhém mozku, tam to cítím taky. Proto se od té doby snažím dělat jen to, co ve mě nevyvolává divný pocity nebo až bolesti v břiše.

Za 4 roky, co o endo (a obecně o svém lůnu) vědomě vím, přemýšlím a pracuju s ní, se uděla spousta věcí na úrovni mého psychického vývoje.

Bez endo a bez všeho, co se mi stalo, bych to nebyla současná já. Bez změny myšlení a využití endo jako příčiny změny vědomí bych to zase nebyla současná já. A mě se moje současný, vědomější já, líbí. Nabralo spoustu zkušeností a darů, o které se chci podělit dál.

Sdílení je důležitý. Protože nikdy nevíš, komu dalšímu to může pomoct.

-.-